Zbývají tedy jen souhlásky retné a retozubné p, b, v, f, m a sykavé s, z, c, po kterých jotace v textech zde míněných psaná má bezpečně také platnost fonetickou. Doklady toho vyskytují se však velice zřídka; na př. pamiatny den List. Poř. z r. 1465 t. j. pamᶥátný, Wawra z Giwian ŠtítHrad. 168ᵃ t. j. z Jivᶥan, obleženým Boleſlawianúm Háj. 396ᵃ.
c) Jotace, v češtině staré zaniklá, vyskytuje se v nč. v některých nářečích. Nářečí, která dvojhlásky ᶥa, ᶥá (psané od dialektologů ja, já, nebo
ia, iá, n. 'a, ´á, ’a, ’á) mají, jsou: doudlebské, na př. zapjal, zapjatej, holoubjata, říbjata, hrabjata Kotsm. 6 m. zapal atd.; – zlinské, na př. hříḃa, hříḃata, hraḃata; part. živa, lova, sṕa, syṕa, vykoṕa, krḿa; ´vadnút; procestva; konoṕa, kúṕa, krḿa, Mlatcovan, Malenovan; stavaja; vedle pata, patro BartD. 6, 16, 20, 23 a 26; pomoravské, na př. 3. pl. toṕá t. 32;
– uherskoslovenské spisovné, na př. piatok (psané ia vyslovuj ᶥá), inf. priasť, 3. plur. horia, držia, činia, part. horiac, držiac, činiac, sg. gen. znamenia, pl. dat. paniam, lok. paniach, instr. paniami Hatt. slc.; podřečí uherskoslovenská na Moravě, na př. hrozenkovské pjata, nazpjatek, pjasc (pěst), pjatek, mjaso, mjakký, vjaz, hovjado, svjatý, svjátek, vjadnúc (vadnouti), vjazac (vázati), dzěsjatý, mesjaček, nebožjátko, hrjebja gen. hrjebjaca atd. BartD. 40–42; březovské (po retnicích jen v příkladech některých) nebožiátko, triásť, priásť, siať, hriať, priať, smiať sa, liať t. 44;
– dolské, na př. stavat t. 55; – valašské, na př. hříba gen. hříḃate, plur. hříḃata atd., sg. akk. ḿa (mě) t. 72, 3. pl. spá, droḃá, trefá t. 77, vadnu, vadneš atd., 3. plur. trṕá; t. 78; – starojické, na př. ḿá (mě), hříḃa, hołúḃa, do vrḃá, Mořkovjan t. 84, Mořkovaňé, Hodslavaňé t. 88, zaṕať t. 89, 3. pl. barvá, sṕá t. 90; – lašské, na př. ṕasť, ṕata, ṕaď (píď), ṕatro, vaz t. 98, inf. ṕáť t. 97, ṕať n. ṕac t. 125; part. ṕał fem. ṕała t.125 n. ṕoł (z pᶥáł, psl. -ę-) fem. ṕała t. 101; hřiḃa pl. hřiḃata atd. t. 117; ḿa (mě) t. 118; 3. pl. sṕo, roḃo, trefo t. 101 (ze spᶥá atd.); Moravan 98 (z psl. -vjan-); smáť se t. 97 n. sḿať se t. 98, part. sḿoł fem. sḿoła t. 103 (ze smᶥá-, psl. -ьja-); inf. vać, lać, śać t. 98 (váti atd., z -ьja ) sg. gen. z fojstva, bez svědoḿá t. 114; – severoopavské, na př. piakny, miakky, mia (mé), viac (více) t. 134.
Jiné příklady: holubjata, Opavjané, zemjaky Šemb. 51 (vých.-mor.), travěnka uvjadne Suš. 498 atd. Také v češtině spisovné máme příklad v part. pial, piat (n. pjal, pjat), užívaném vedle pal, pat. Příklad ten je poučný. Původně tu bylo pᶥa- (z pę-). Jotace zanikla a tvary starší a dosud obecně známé jsou pal, pat. Ale časem vyskytuje se psaní ṗa-, přiṗał Br Ezech. 17, 7, zṗał ſe t. Dan. 8, 10 a II, ſṗatý t. Dan. 4, 12 a j., a konečně psaní pia- ſpiał Rosa 163 a 185, Dolež. 208, piał Dolež. 113, pial Tham 113, zapial t., pial, ṕal melius quam pal Jg. s. v., přepiali TomP. 3, 398, upiali t. 4, 21, zapiaty Rosa 194, rozpiat Nejedlý3 207, rozepiat TomP.
4, 107 atd. Poučný je ten příklad proto, že ukazuje, kterak se z historického
